BEZLEPKOVÁ bublina

Slzy a vztek.
První dny po diagnóze to bylo každý den. Každý pár hodin doslova.
Pár hodin po sdělení, že tahle nemoc už bude součástí mého života navždy. Doživotně. Napořád.
Vlastně hned jakmile jsem vkročila do obchodu.
Najednou jsem stála před regály a nevěděla co si koupit.
Věděla jsem jen jednu věc, že lepek ode dneška je pro mě tabu.

Jenže, kde všude lepek je? Je to mouka, koření, směsi, sýry, pečivo, těstoviny, bonbóny, čokoláda, mražená zelenina a dokonce i šunka.
Ten samý den odpoledne jsem se připravovala na vystoupení našich dcer.
Necítila jsem nic, prázdno.

Druhý den jsem hrdě jela nakoupit za hranice. Věděla jsem, že nabídka bude bohatší.
Odjížděla jsem domů s nacpanými taškami.
Doma ale přišla realita a já začala bezlepkové produkty ignorovat.
Všude se píše o tom, jak Vám diagnostikování celiakie změní život k lepšímu.

Jsou to kecy.
Po zdravotní stránce Vám možná bude líp, ale taky to nebude ze dne na den.

Prvních pár dní na bezlepkové dietě jsem myslela, že bolestmi nebudu chodit. Břicho jsem měla nafouklé jako v pátém měsíci těhotenství a celé dny mě provázely křeče různého původu.

Duševně Vás to přepere. Vcucne, semele a rozdrtí na prach.

Těžko hledáte nějaký světlý bod, naději, něco pozitivního.
Najděte něco pozitivního na tornádu, které Vás vcuclo a nehodlá pustit.
Tak dlouho jsem s dcerami chodila kolem stánku s trdelníky a odmítala si ho dát, až dnes nemohu.
Už nikdy si nedám na Vánočních trzích langoše.

Blbost, že?
Je to jen jídlo.

První tři dny zahájení diety jsem nebyla schopná otevřít cokoliv s nápisem Gluten Free nebo Bez lepku.
Jedla jsem jen banány a meruňky. I ty jsem si panicky myla ve vodě, aby na nich náhodou nezůstaly drobky nebo stopy lepku.
Jídlo se pro mě stalo hrůzou.

Děsilo mě, že vůbec musím jíst a ještě jsem nevěděla co.

Byla jsem tak vyhladovělá, že jsem byla protivná sama sobě.
Nechtěla jsem jíst žádný GLUTEN FREE chleba, chtěla jsem jíst obyčejný, naprosto nezdravý bílý chleba a na protest si ho obalit moukou. Prostě jen tak, že bych mohla.
Problém ale byl, že jsem NEMOHLA.

Čtvrtý den jsem vyhladovělá stála na balíkem Gluten Free chleba a držela ho v rukách asi deset minut. Zírala jsem na ten nápis a hledala jsem někde zmínku o tom, že je to vtip.
Pocity, když jsem poprvé musela sníst bezlepkové jídlo a zařadit se do skupiny celiaků, se těžko popisují.
Tolik jsem se bránila akceptovat tuhle diagnózu, že jsem s lékařskou zprávou napsala e-maily dalším třem významným gastroenterologům, které znám.
Doufala jsem, že mi jeden z nich napíše pochybnosti a celou diagnózu shodí ze stolu.
Nenapsal.
Jeden po druhém ji potvrzovali.

Svůj první bezlepkový chleba jsem snědla ani nevím jak. Nepamatuji si jeho chuť, ani nevím co na něm bylo.
Vím jen, že tehdy to na mě doopravdy padlo.
První slzy, bohužel ne poslední.

Jsou to maličkosti, které mají obrovský význam.
Každý sebemenší drobek nastartuje obrannou reakci mého těla, protože i v tom drobku je lepek a ten začne moje střevo napadat a ničit. Je jedno, jak je veliký.
Předtím jsem si myslela, že je to snadné. Stačí mít vlastní pečivo a je to.
Když si pak ale přečtete, že nesmíte míchat jednou vařečkou lepkové a bezlepkové jídlo, že nesmíte jedním nožem krájet oba druhy chleba, že nesmíte položit svoje jídlo na prkénko, kde ležel obyčejný rohlík, že nesmí na jednom talíři ležet bezlepkové jídlo a lepkové, dojde Vám, že i ten pidi drobek se počítá.
A v tu chvíli, jako já, stojíte před děsivou otázkou.
Jak to udělat?
V rodině s dětmi, které jak pevně doufám, jsou všechny neceliaky.

Definitivní. Doživotní. Navždy.
Význam toho mi ještě nedochází.
Nikdy.
Nikdy tohle, nikdy toto.
Už nikdy a navždy.

Jsem člověk, který hledá ve všem něco dobrého, chci, aby mě to posílilo, posunulo dál.

Ale už měsíce si připadám, jako že sebou vláčím padák a proti větru se s ním snažím běžet.
Nohy se hýbou, ale stojím na místě. Držím se na nohách, ale opravdu stojím? Krok za krokem, ale opravdu se pohybuji?
Pročítám diskuze celiaků a jejich nadšené zvěsti o tom, jak jim dieta ulehčila život, jak jim dodala energii, přinesla štěstí.
Marně se snažím si vybavit jeden příspěvek od někoho, kde by bylo napsáno, jak se s tím první měsíce, možná roky pral.
Jak bylo těžké oddělit si doma jídlo od ostatních. Neustále být na pozoru předtím, aby někdo jeho jídlo nechtěně nekontaminoval.
Jak mu nedocházely maličkosti.
Například, že stejné máslo nebo marmeláda jsou minulostí.
Mě to došlo až po týdnu.

Jak je těžké v rodině s dětmi udržet nějaký kousek kuchyně bezlepkový.
Jaké to je muset si neustále mýt ruce po té, co svým dětem připravíte svačinu.
Neustále myslet na to, že nejprve se musí krájet bezlepkové pečivo, až po té lepkové, nikdy obráceně.
Že během vaření musíte používat své nádobí, svůj nůž, své prkénko.
A že nedělní snídaně, kdy všechno jídlo bylo na společných talířích je dávná minulost.
Být mámou a celiakem není taková sranda, jak se všude píše.
Stejně tak si můžu s holou hlavou říkat, že mi nebude v létě horko, ale až přijde zima, budu marně hledat čepici, která mě zahřeje.

Nikdy jsem neměla jídlo v lásce, vždycky to byl můj nepřítel.

Teď se ale z nepřítele stal otrokář.

Děsivý vykřičník, který mi neustále dýchá na záda.
Zkoumám drobky na kuchyňské lince, spotřeba příborů na jedno jídlo je neskutečná. Všechno odkládám, odděluji, oprašuji, omývám, odsunuji.
Propadám pláči jen tak.
Teď už je to jen každých pár dní, není to pravidelné. Někdy vydržím i týden.
Trvá to pár vteřin, někdy minut. Je to jako vlna, která mě semele a zase ji oceán pohltí.
Není to lítost nade mnou, nad mým životem.
Je to jen čiré zoufalství.

Smíření prý trvá, ale skutečně přijde?
Dokud se podvědomí lidí nezmění od „lepek je jen v mouce“ až ku „lepek je všude, ano i v té šunce“, budou stále lidé číst pozitivní zprávy od nově diagnostikovaných celiaků a stejně jako moje učitelka ve škole, jim budou jedním dechem gratulovat, kolik je vlastně nyní na trhu potravin bez lepku a zároveň si kousnou do tatranky.
Může to znít jako zábava z opačné strany. Myslím, že každý na mém místě by se taky rád zasmál, bohužel pointu vtipu nechápu.
A nejsem asi ten správný nadšený celiak, abych začala vymýšlet recepty, experimentovala s jídly a těšila se kolik toho ochutnám.
Můj jídelníček se smrsknul do šesti potravin. Z toho moc nevykouzlíte.
Občas připadám jako za sklem. Na druhé straně. Odsunutá, oddělená, abych nebyla kontaminovaná.
Aby mi i ten malý drobek na kuchyňské lince neublížil.

Lidé mají prý rádi pravdu.
Chtějí číst skutečné pocity, žádné vyumělkované.
Chtějí surovou pravdu, bez stovek filtrů.

Pravda je, že ačkoliv se všichni snaží dýchat, napřímit se a zvednout hlavu, z posledních sil hledají světlo na konci tunelu.
Asi by se hodilo napsat něco pozitivního na konec.
Lidé mají kromě pravdy také rádi dobré konce.
Šťastně až na věky, nalezení tajného léku a skončení bouře a vysvitnutí slunce.
Šťastný konec nemám, zatím jen vím, že to není KONEC.

Pokud jste na stejném místě jako já a zrovna procházíte jednu potravinu za druhou a začínáte být zoufalá, vydržte. Dejte si čas, nespěchejte na sebe. Teď se to zdá šílené, neuvěřitelné, ale bude lépe. Postupně bude, potrvá to, ale bude.

Jsem máma celiak.
A učím se s tím žít.

Monika ♥

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*