Když jsou jako schůdky



Tuhle větu jsem slyšela tolikrát, že mi patrně navždycky bude rezonovat v hlavě. Musím říct upřímně, že mě zpočátku rozčilovala. Přirovnávat moje děti ke schodům mi přišlo dost ujeté.
Postupem času jsem ale musela uznat, že když jsem holky vedle sebe postavila, opravdu trochu jako schůdky byly. Některé z nich dokonce vypadaly jako dvojčata. Můžou za to samozřejmě nejen geny, ale hlavně věkový rozestup. Ten je mezi našimi dcerami mezi 18-ti měsíci až dvěma roky a půl.
A protože se mě často ptáte, jaký je podle mě ten nejlepší, bude o něm(a nejen o něm) dnešní článek.

PŘÍRODA NEBO ÚMYSL

Na začátek, netroufám si posuzovat, který rozestup je ideální a hlavně nechci, aby to vyznělo, že mít děti od sebe rok a půl nebo dva roky je nejlepší nebo nejhorší. Každý věkový rozdíl má svoje plusy a mínusy.

Já sama jsem jedináček. Celý život jsem prahla po sourozenci. Po sestře, se kterou se nejdřív budeme prát o hračky, později si trhat vlasy vzteky a nakonec si špitat tajemství o prvních láskách. A záviděla jsem všem svým kamarádkám, které ségru nebo dokonce i bráchu měly.
Jako plus jednoznačně považuji to, že jsem se nemusela nikdy s nikým o nic dělit. Pokoj jsem měla pro sebe, kdy jsem šla spát nebo jakou muziku jsem si zrovna pustila, bylo čistě na mě. Ale i když jsem občas introvert, sourozenec mi prostě chyběl.
Když jsem tedy otěhotněla poprvé, plánovaně, hned jsem věděla, že u jednoho dítěte nezůstanu a novému človíčkovi určitě pořídím ještě alespoň jednoho parťáka nebo parťačku. Že se nakonec rozšoupnu čtyřikrát, jsem tenkrát netušila 🙂
I když si myslím, že je přírodě občas potřeba trochu pomoc(z držení se za ruce, opravdu dítě nesplodíte), všechny naše dcery byly plánované, takže nemůžu ze svého pohledu soudit, jaké by bylo nadšení, případně šok, kdybych otěhotněla náhodou.

VÝHODY A NEVÝHODY

Žádná máma vám neřekne, že je to děs a už by to tak neudělala :-D. Ale já Vám příznám, že jednu dobu, to opravdu síla byla. A to ve chvíli, kdy doma poskakovala tříletá Kája, rok a půl stará Terka vlezla všude a z porodnice jsem si přinesla Gábinku. Děti jsou ale dokonalé a vycítí všechny pocity mámy a celé rodiny a tak Gábinka byla miminko za odměnu. Celé dny spala a když nespala tak se jen dívala, takže jsem stresových situací měla málo. Samozřejmě přišly chvíle, které náročné byly. Když například Kája s Terkou měly střevní chřípku a celou noc prozvracely a starala se o ně moje mamka, zatímco já vedle v mísnosti byla s nově narozeným miminkem. Nemusím asi dodávat, že hormony po porodu byly rozlítané a tak jsem celou noc probulela a vyčítala si, že místo, abych vedle byla s nimi já, musím být s miminem.
Ale tím si projde každá máma, která má více, než jedno dítě. Postupem času totiž zjistíte, že původně obávané náročné roky, vystřídá mnohem těžší období a to, když už jsou velké. A najednou je tu trpká otázka, jak a kdy se věnovat všem, aby ani jedna netrpěla. No musím přiznat, někdy jsem to nezvládla. Když jsem měla dvě z nich, občas jsem byla ráda, že jim pustím pohádku v televizi a sama si na chvíli sedla.
Každá mince má rub a líc a tak jsem mnohem častěji byla za malý věkový rozdíl vděčná. Holky si spolu hrály, postupně se přidávaly další z nich, jak odrůstaly a vždycky tu byl „někdo“ věkově blízko k nejmladší. Nikdy jsem tedy neřešila otázku hledání vhodné zábavy pro všechny z nich. Koutek, hřiště, zmrzka. To byla hesla dlouhé roky 🙂


Holky jsou ale nerozlučné kamarádky, navíc všechno oblečení až na výjimky sedělo všem a protože jsem si vždy dětské oblečení vybírala pečlivě, tak například dnes, mikina, kterou kdysi pyšně nosila Gábinka, sedí i Sofince a ta se s ní zase pyšně předvádí ve školce 🙂
Přesto jsou těméř všechny jiné povahy. Sedmiletá Nicolka je extrovert a vyžaduje dost akční zábavu, takže její parťačkou je často desetiletá Terka, která je stejně nabitá energií. Naopak nejmladší, téměř pětiletá Sofinka je klidná, rozvážná, přesně jako devítiletá Gabča. Nejstarší, dvanáctiletá Kája je takový mix všeho, ale u ní začíná bouřlivá puberta, která tedy dost silně otřásá nejen její klidnou povahou, ale i mojí. Hlavně takové protáčení očí v sloup, to mě dokáže fakt naštvat 😀
Nicolka si tedy například se Sofinkou, ač jsou k sobě nejblíže, tak často nehrají. Představy totiž mají často odlišné a zatímco Sofinka sedí u domečku s panenkami a hraje si, Nicolka s panenkami pobíhá po pokoji a demonstruje nepokoje na Václaváku 😀
Ale když už se „potkají“ jsou to ségry na pravém místě. Jedna druhou utěšují, naslouchají si a ráno nemůžeme od školy odjet bez toho, aniž by Sofinka Nicolku hlasitě pozdravila a objaly se.

 

Mezi nespornou výhodu považuji i fakt, že se od sebe holky učily. Doslova. Jedna od druhé odkoukávaly  jak si obout boty, jak stavět nejvyšší věž a jak namalovat kruh. Často se mi stávalo, že jsem spíš byla dohled a pozorovala je, jak svou dětskou řečí mezi sebou brebentí a napodobují jedna druhou. Byla to někdy sranda.
Těžké pro mě bylo od nich odejít, takže dny v porodnici byly pro hormony ovlivněnou psychiku nápor. Navíc, ne všechny zvládaly moji nepřítomnost dobře a tak se mnohdy moje slzy mísily s jejich a počítala jsem hodiny, abych už mohla být s nimi doma.
I přes někdy delší pobyt v porodnici, mě ale doma vítaly s radostí a také se zájmem o nového sourozence. Díky malému věkovému rozdílu, nepřišel domu vetřelec, ale malá panenka. A u holek se pečovatelské pudy opravdu nezapřely. U všeho chtěly být, takže jsem měla armádu chůviček, které houpaly, podávaly plenky, nosily dudlíka, držely lahvičku s mlékem nebo zpívaly.


První boje nastaly, až když se z roztomilé panenky vyklubalo batolící se, všudy vlezoucí stvoření, které všechno bralo. Hlavně nejstarší Kája to nesla těžce a věci si dávala ještě dlouho po té, na nejvyšší poličky 😀
Vždycky jsem se ale snažila, aby věděly, že i když je tu miminko, tak nemá přednost a jsou důležité. Byly součástí všeho a ano, někdy musely chviličku počkat, ale to musí všichni sourozenci nebo dokonce jedináčkové.


Nevýhody občas byly například s krmením, kdy ne všechny v době příchodu miminka, už samostatně jedly. Takže jsem často kojila a zároveň krmila batole. Někdy se také chtěly účastnit péče o miminko tak moc, že zrovna ve chvíli uspávání, s kolébkou začaly houpat vehementně, až jsem musela zakročit. O tom, že malé děti neumí být potichu a nechápou, že miminko spí, asi nemusím povídat. Nemyslí to zle, ale na nervy rodiče pár týdnů po porodu to zabrnká snadno.


Teď už jsou holky velké a já občas s nostalgií vzpomínám na jejich miminkovské období, zvlášť, když k se k nám postupně vkrádá trojitá puberta. To je teprve něco. Hravě strčí do kapsy neprospané noci, prdíky i blinkací období.


Každý věkový rozdíl je krásný a jedinečný. Hlavně ho nelitujte. Jednou už tady sourozenec je a jestli je mezi nimi rok nebo deset let jednak už nezměníte a každý rozdíl má své kouzlo. Jsou věci, které se naplánovat s přesností nedají a my ženy se pak zbytečně stresujeme.

Často mě také lidé litují, „Jak to musí být zápřah a to vaření!“ To slýchám opravdu denně. Zápřah je každé rodičovství a nezáleží na tom, kolik dětí máte. Zápřah si také my mámy děláme samy tím, že chceme mít všechno perfektní a na 100%, ale to někdy prostě nejde. I když byly chvíle, kdy jsem byla opravdu unavená, nikdy jsem nelitovala, že dcery máme. Že jejich pět, že je to občas náročné, že se někdy hádají, že někdo pořád u nás brečel. Postupem času jsem se od nich naučila mít radost z obyčejných věcí a přestala být na sebe tak tvrdá.

Někdy totiž děti místo složitě plánovaného celodenního výletu prostě ocení zmrzlinu a koukání se na pohádky s Vámi.

A ještě častěji od nich poslední dobou slýcháme, že například návštěva aquaparku byl „ten nej den na světě“. Stejně jako odpoledne strávené na obyčejném hřišti 😉

Vždycky bude něco, co byste mohla udělat jinak. Donutit se udělat teplou večeři, místo ohřáté pizzy. Ale život není o pětichodovém menu splňujícím všechna nutriční kritéria. Život je o tom žít ho tady a teď. Mezi plenkami, rozlitým mlékem a chaosem.

Neplánovaně, spontánně a hlavně naplno.

Tak přesně bychom měli milovat své děti.

Monika💗

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*